EMOČNĚ BOHATÝ BOREC
Když se vrátím ke svému dětství, musím říct, že od svých rodičů jsem bohužel toho moc o emocích, strachu či odvaze neslýchával. Jejich svazek fungoval spíše jako ekonomická jednotka než jako inspirace nebo snad podhoubí pro emoční vyrovnanost. Projevy emocí se daly pozorovat spíše u mého otce, který je podporoval buď prostřednictvím alkoholu, nebo léků, a také je zpravidla vyjadřoval velmi hlučnými projevy, jako je bouchání dveřmi, nebo hlasitými nadávkami na různé cíle včetně nejbližší rodiny.
Pojem strach byl tedy v naší rodině častým hostem, bohužel spíše v podobě interní než strachu z něčeho venku… a že toho tam za okny bylo požehnaně! Doba totality a my, rodina „nevhodného původu“. Začal jsem tyto řádky psát zrovna dnes v neděli 17. listopadu, kdy je nezbytné si toto téma připomenout a zejména nezapomenout.
Na druhou stranu jsem byl naštěstí obdarován společnou domácností i s mými prarodiči, kde pozitivní projevy emocí, odvaha a strach byla prezentovány zcela jiným − a musím říct, že tím správným − způsobem. Tedy o emocích jsem se tam za překližkovou stěnou a příčkou ze sololitu dozvěděl, že se za ně člověk nemá stydět… viděl jsem několikrát brečet i dědu, který byl chlap ze železa, starý sokol a nezmar. U babičky to nepočítám, tam se to rozumí samo sebou.
Strach měli vždy, když na černo „vařili marmeládu“, což v praxi znamenalo pálení meruňkovice, když se děda vzepřel vedení podniku, kde byl jako nestraník odsouzen k trvalému místu náměstka, a ne ředitele, na což by měl nesporně kvalifikaci i schopnosti, nebo když šli právě při sametové revoluci zazvonit na náměstí konec vlády jedné strany.
To byla zároveň i nesmírná odvaha. Ale odvahu měli i v tom, že nám s bratrem vlastně suplovali rodiče, že bránili dům, který postavili jejich předkové, doslova vlastním tělem před hrozbami různého kalibru. Od fašistů přes komunisty až po některé příslušníky vlastní rodiny – a ti bývají nejzákeřnější.
Pokud bych si tedy vybral emocionální vzorce svých prarodičů, byl bych, myslím, ideál muže. Jenže ať chcete, nebo nechcete, rodiče na vás mají ten nejzásadnější vliv právě ve věku, kdy se z vás stává osobnost a kdy se formujete. Vyrůstal jsem tedy spíše jako stromek, který následně v životě potřeboval několik ozdravných řezů, vyvázání a možná i roubů (zlehčuji výměnu kořene aorty, což se mi prostě tak nějak přihodilo ve středním věku).
Nikdy není pozdě
Zde bych si dovolil podotknout, že sice není úplně fajn, když nedostanete do života nějaké pěkné vstupní dárečky v podobě emočních vzorců, ale že nikdy není nic ztraceno, že jde jen a pouze o to, jestli máte vůli se s tím poprat a svěřit se někomu, kdo vám s tím pomůže, ať už je to partner, kamarád u piva, nebo kouč/ka.
