Nevím, jestli jsem někdy poznala pozitivnějšího člověka, než jste vy…
Ále, taky mívám horší nálady, smutnější den. Nejsem pořád jen pozitivní, takový ten „sluníčkový všehomíra“. Jsem obyčejná lidská bytost, občas mně někdo nebo něco naštve, zvedne ze židle… Akorát já když mám blbou náladu, nepřenáším ji na ostatní. To umím. Vím, že moje nálada je moje, tak si ji sbalím a zalezu si s ní někam, případně sednu na kolo, vyrazím do lesa a po pár kilometrech už cítím, že hladina endorfinů stoupá, nálada se lepší. Umím s náladou dobře pracovat. No a občas si v ní porochním. Při smutku si pustím ještě nějaký smutný film a vybrečím se, podpořím ten smutek. Emoce musí z těla ven. A protože vím, že jsou nakažlivé, se silnými emocemi si dávám svou „osobní karanténu“, chovám se zodpovědně.
Vždycky jsem si myslela, že člověk, který zažil něco velmi tragického – jako třeba holocaust či úmrtí vlastního dítěte, má pak už další život paradoxně jednodušší, protože větší hrůza ho jen těžko potká. Je to oprávněný předpoklad?
To nevím, nedá se to zřejmě obecně generalizovat. Jsou lidé, kteří i mnohem méně závažnější události neustále dokola řeší, omílají, zacyklí se v tom a každý další těžký zásah do života vnímají jako potvrzení osobní nespravedlnosti, ujištění, že život je těžký úděl, nesnesitelný kříž. A pak jsou ti, kteří pochopí, že to těžké má nějaký smysl, určité popsané zákonitosti a začnou se i v té zásadní nepříjemné, ohrožující situaci orientovat a ví už co a jak. Já jsem po několika zásadních událostech ve svém životě, a nebyly to jen ty tragické, pochopila, že každá situace má své zákonitosti, své etapy, svá úskalí i své příležitosti. Už s tím umím lépe pracovat. Kde je odpor, tam je napětí. Kde je napětí, je potřeba úleva. Už vím, že strachu podléhám, když jsem v nečinnosti, tak když na mne vykoukne, zvednu se a jdu něco dělat.
Co?
Pohrabat zahradu, utřít prach v knihovně, odvézt odpad do sběrného dvora. Jdu udělat prostě něco, cokoli. Ideálně viditelného. Terapie prací. Druhá moje dobrá finta je, dát strachu jasně omezený čas: třeba 10 minut. Natočím si minutník, ten na vaření vajíček, a plně se 10 minut věnuju svému strachu: procítím si ho, zeptám se ho, proč ke mně přichází… co nejhoršího se může stát? Jaká je pravděpodobnost, že to nastane? Odpovědi na tyto otázky mne mnohdy uklidní nebo přinesou námět nějakého řešení. Pak mám taky techniku třídění myšlenek do imaginárních krabiček: MINULOST – PŘÍTOMNOST - BUDOUCNOST. Zabývám se pak myšlenkami jen z té krabičky, která je na pořadu. Nazývá se to myšlenková kázeň. Věnuji pozornost myšlenkám, kterým chci.
Kdysi jsem četla vzpomínky muže, co prošel Osvětimí a strach přirovnával k cibuli. – Vrchní slupka představovala jeho akutní strach o život tváří v tvář třeba rozdělování, kdo půjde pracovat a kdo do plynu. Jakmile ale odezněl, horní slupka sice zmizela, ale její místo okamžitě přejala ta pod ní. Tedy ten o něco menší strach, převzal roli toho strachu předcházejícího a člověka dokázal paralyzovat stejně tak dobře… Funguje to tak v životě?
Existuje strach přirozený a strach „přešlechtěný“. Přirozený strach mám, když se mi dcera ztratí v lese, když se bojím neznámého, když mám strach o své blízké. Ano, i já mám strach. Je to normální. Ovšem mám ho v situaci, kdy je to důvodné. Když se mi nedávno při hledání kešek zatoulala dcera v lese a nemohla jsem ji najít, bála jsem se a těch 15 minut bylo nekonečných. Můžu si vybrat, buďto tam budu paralyzovaná stát a nechám se zaplavovat vlastním strachem a bezmocí, nebo začnu konat: volat hlasem i mobilem, přemýšlet, kam mohla zajít, koho požádám o pomoc…
Můžete se pyšnit titulem Žena roku, jste mentorka, o jejíž služby se přetahují vědci, univerzitní profesoři i ty nejprestižnější firmy. Jenže všechny tyhle velkolepé věci přišly až po tragické smrti vašeho syna. Vidíte v tom nějakou souvislost?
No vědci a univerzitní profesoři se zase tak nepřetahují, oni ukázněně čekají ve frontě. Na mé workshopy často přicházejí s napjatým očekáváním a lehkou skepsí. Koučování s nimi je pro mne dlouhý proces budování vzájemné důvěry a otevřenosti.
To, jak jsem vnímána ve svém oboru a o co se opírám: pozitivní myšlení, emoční vyrovnanost, psychická stabilita, schopnost koncentrace, učení, zdravý spánek, redukce stresu, zvládání konfliktů i jiných náročných komunikačních situací je PRÁCE. Není to jen tak, zadarmo. Já lidem ukazuju, že to jde. Oni si mnohdy pak hledají svoji cestu. Moc mne potěšila reakce jednoho váženého staršího pana profesora na Vysokém učení technickém v Brně, který přišel s přesvědčením, že „žádná hladina alfa neexistuje“. Po semináři odcházel se slovy: Děkuji vám, paní kolegyně, že jste mi otevřela dveře, které doteď byly přede mnou pevně zavřené. A tak to je: dávám lidem klíče k jejich dveřím. Když jsou zavřené, hledáme okno. To že jsem mediálně víc vidět, až od smrti syna v roce 2006 neznamená, že bych do té doby neměla zajímavé aktivity, jen to nebyly věci tak prospěšné společnosti. Ta jedna velká změna, která tragickými událostmi v naší rodině nastala, se dá shrnout: začalo mi být jedno, co tomu řeknou lidi. Přestala jsem se bát a byla jsem víc vidět. Jsem odvážná a žiju v pravdě. To co přednáším, sama žiju, jsem sama sebou, otevřená, upřímná a autentická. Asi jsem se mnohem víc bála a nevěřila si. Teď si věřím víc. Pochybnosti však přicházejí stále. Učí nás, jak jsme pružní a pevní.
Zdroj: časopis Květy, Jitka Ševčíková
